Filmy

Pier Paolo Pasolini – Hovory o lásce (1964)

Nějak to tu zanedbávám. Jak jsem teď trochu marod, zatoužil jsem nažhavit bednu (mám ji ještě neplacatou) 🙂 Pro kontrast nyní spadneme (hluboko) do minulosti, konkrétně do 60. let 20. století v Itálii, kde byl pouhých 15 let po 2. sv. válce proveden na tehdejší dobu zcela extrémní filmový experiment – sexuologický průzkum společnosti zachycený filmovou kamerou v režii P. Pasoliniho.

Zaujmou už úvodní záběry, na kterých děti z italského předměstí shodně odpovídají na prostou otázku „jak se rodí děti?“ větou „děti nosí čáp“. Ani další otázky nebyly z dnešního pohledu nikterak démonické, rozhodně nikoli na téma „kolikrát týdně provozujete orální sex?“ 🙂 a sexuálních perverzí se dotkly jen skutečně letmo. Tedy kromě toho, že v tehdejší době byla mezi ně řazena i homosexualita. Sám režisér byl jedním z „perverzních“, takže motivace ke zpracování zrovna tohoto tématu je zřejmá. Že se tehdejší společnost jako celek neřadila zrovna mezi bůhvíjak liberální, se dá asi poměrně odhadnout. Nabízí se však zajímavé srovnání např. s dnešní situací v arabském světě. Názory z tohoto snímku můžeme pokládat za prudérní, avšak kam zařadit halení žen do hábitu a jejich zákaz vycházení na veřejnost samotných, je potom skutečně otázka. Myslím, že film stojí za povšimnutí. Odvysílal jsem si ho z DVD, zakoupeného před pár lety v Levných knihách, pro které byl i v české verzi vydán…

Na takovémto snímku si člověk uvědomí, v jak pokrokové společnosti vlastně žijeme. Vždyť i ty důtky si v sexshopu můžeme koupit… 😀

Na filmu jsem si uvědomil i jinou důležitou věc. A sice, že do 60. let minulého století bylo ve filmu a ve společnosti vůbec téma sexu defacto tabu. Nemůžeme se proto divit, že někteří ještě i naše rodiče, kteří až do nástupu dospělosti byli sami vychováni ve striktní dezinformaci o sexu, si nevytvořili autentický vztah k vlastní sexualitě a tento přístup nám při naší výchově aktivně očkovali. Zkrátka, za 50 let se ve vývoji společnosti v oblasti vztahu k sexu a erotice událo velmi mnoho – přesněji řečeno úplně všechno. 🙂 Vždyť i sám název filmu je svou podstatou zavádějící. Nejedná se o průzkum lásky, ale právě o průzkum sexu, což je právě důvodu studu a opatrnosti mírně „zamlženo“.

http://www.csfd.cz/film/43354-hovory-o-lasce/prehled/
http://www.fdb.cz/film/hovory-o-lasce-comizi-d-amore/35178
https://www.odaha.com/tomas-odaha/recenze/film/pier-paolo-pasolini-hovory-lasce

Přepis těchto rozhovorů v textové podobě najdete například zde:
http://www.nostalghia.cz/pages/andele/pasolini/txt/sken/fad1965_5_244.php
(z časopisu Film a doba č. 6/1965)

Za pozornost stojí jistě i další snímky tohoto autora, na předním místě patrně film Saló aneb 120 dnů sodomy, který je určen nikoliv pro slabé nervy a o kterém bude v této diskuzi jistě ještě řeč.

Steven Shainberg – Sekretářka (2002)

Začíná nová dobá a proto změníme žánr a zabrousíme do oblasti komedie. 🙂 Jednou z takových, které byste si rozhodně neměli nechat ujít, je právě tato.

http://www.csfd.cz/film/21368-sekretarka/prehled/

Rubbers / Rabâzu: Oou onna (2010)
http://www.imdb.com/title/tt1693887

To, že Gérard Depardieu přijal ruské státní občanství, se může zdát jako hodně velká perverze. Ještě podivnější pocity má asi někdo, kdo úplně nechápe o co jde, z tohohle pěkného japonského psychologického filmu. Česká televize k němu zatím, podobně jako k dalšímu významnému počinu světového filmu z poslední doby – Polanského Venuši v kožichu (2013), český dabing ani titulky neudělala. Vzhledem k jednoduchosti dějové linie filmu se však vůbec nemusíte obávat, že byste ho jako fetišáci v původním znění nepochopili.

QUEER MAGAZÍN ČT

Po delší době jsem zase nahlédl na stránku Qeer magazínu ČT.
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10520528904-queer/dily/

Je pravda, že ikdyž České televizi výše vyčítám malý zájem o překlad úchyláckých filmů, zachraňuje si to u mě částečně alespoň tímhle seriálem o nikoliv mainstreamovových společenských skupinách. Skouknul jsem aktuálně hned několik posledních dílů, z nichž pro naše téma jasně dominuje tento:

Chci, abys mě trestal (6/2016)

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10520528904-queer/216562210900011-chci-abys-me-trestal/

Co dodat. Hezký kousek. 🙂 Jedním ze základních motivů dokumentu je reportáž ze života profesionálního dominanta (master Drex), prostřídaná s poznatky z dosud nejrozsáhlejšího dotazníkového výzkumu lidského sexuální chování prezentovaného jeho autorem, evolučním biologem prof. J. Flegrem. V dalších střihových rovinách uvidíme rozhovory s dalšími dvěma ženami, které se věnují problematice BDSM. Poslední střihovou rovinou je ukázka z představení 120 dnů sodomy a průvodní slovo režiséra uměleckého spolku Depresivní děti touží po penězích.

4:50 „BDSM Je asi straššně moc rozššířené. Rozhodně to není nějaká libůstka pár procent lidí, ve skutečnosti se tomu věnují v nějaké podobě (minimálně třeba nějaké svazování, apod.) spíšš desítky procent lidí“ (J. Flegr)

5:10 „Co je zajímavé, jak moc je rozšířena např. hra na znásilnění, v rámci sexuální hry se v našich domácnostech znásilňuje poměrně na veliko“ 🙂

Mimochodem, do výzkumného projektu prof. Flegra se (zcela bez vztahu k našemu králičímu webu) můžete zapojit na této adrese:

http://pokusnikralici.cz/

10:20 „Sadomasochismus je konsenzuální hra, která s násilím nemá nic společného“ (K. Lišková, socioložka)

Odkaz na představení uměleckého spolku Depresivní děti touží po penězích (17:25) mě rozhodně zaujal a myšlenka prolínání sadomasochismu do běžného života např. v pracovním prostředí podle mého již dlouho čekala na zpracování. Jejich repertoár budu rozhodně rád dál sledovat. 😀

http://depresivnideti.eu/

17:25 „Skupina Depresivní děti touží po penězích se vždycky snaží u projektů, které připravuje, nějakým způsobem akcentovat to, co vidíme, že je kolem nás ve společnosti. A měli jsme pocit, že 120 dnů Sodomy je něco, co by mohlo rezonovat z více důvodů. Jeden z nich byl ten, že máme pocit, že sadomasochismus, ať už ho chápeme v nějakém užším pojetí jako sexuální záležitost anebo i v nějakém širším jako společenskou, je daleko přítomnější. U Markýze de Sade jde vlastně o nějakou modelovou situaci, kdy jsou všichni uvězněni v jedné lokaci, v tom původně středověkém hradu, a nám přišlo zajímavé hledat spojnici v současném korporátu, s tím že ty původní tyrany u Markýze de Sade jsme nahradili TOP managery, kteří řídí firmu podle nějakého původního Sadova manuálu a z obětí se stali zaměstnanci – což byla taková přesmyčka, která mě na tom bavila nejvíc, protože zatímco u Sada ti chudáci, kteří tam jsou skutečně zavření, skutečně nemají možnost žádného úniku a většina z nich zemře nebo skončí nějakým způsobem zmrzačení nebo minimálně duševně postižení, u nás ti zaměstnanci vpodstatě mají možnost odejít, ale nikdo z nich to neudělá. (Jakub Čermák, režisér)

Bez sexu (10/2016)

Další velmi zajímavý díl je věnován těm z nás, kteří o sobě s upřímností tvrdí, že je nepřitahuje ani jedno lidské pohlaví. Ačkoliv sexuálního zážitku (ve smyslu masturbace apod.) mohou být schopni, označují se jako asexuálové. Sexuální orientace, nebo spíš „neorientace“ tohoto typu může být často vysmívána nebo hodnocena pouze jako přetvářka. Že na tom ovšem něco bude, vás nejspíš přesvědčí tenhle dokument. I já sám jsem vlastně kdysi měl kamaráda, který by se do takové kategorie asi mohl řadit (je již bohužel in memoriam, neboť neunesl i v jiných aspektech svůj život), kdyby takovou kategorii byl asi vůbec znal. Subtématem tohoto dílu je i životní styl generace japonských tzv. bíložravých mužů („generace mladých mužů, kteří nežijí partnersky, část jich nechce mít sex; fakt, že až 70% třicátníků odmítá mít vztah, je prostě podivný…“)

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10520528904-queer/216562210900016-bez-sexu/

Zajímavé společenské fenomény pro ty z nás, kteří problematiku člověka a sexuality neredukují pouze na kategorie „normální“ a „buzny“.

Je skutečně zajímavé uvědomit si, kolik různých pólů sexualita má, po té co její „odchylky od tvrdého standardu“ začínají být postupně zbavovány tmářského závoje a rehabilitovány, mimo jiné asi především díky nezadržitelnému informačnímu propojování světa a všeobecné dostupnosti informací ze všech částí světa, alespoň ve svobodné části společnosti.

V souvislosti s tímto dokumentem mě napadla jedna myšlenka, a sice, že mimo jiné problém homosexuality v lidské společnosti byl pravděpodobně vždy vnímán více jako problém neschopnosti milovat ženu, než potřebu milovat muže u mužů, a samozřejmě ekvivalentně v případě žen. V tomto smyslu schopnost (potence) milovat opačné pohlaví (být „normálně“ sexuálně zaměřen a být jím přirozeně vzrušen) je zřejmě to, co pro mainstream vždy představovalo vyvyšovaný zdroj uspokojení ega. Co však dělat, když nám zrovna tento model příroda zkrátka neposkytla? Zdá se, že dnes tyto otázky konečně začínají mít uspokojivé řešení i pro nás, co v otázkách vlastní sexuality stojíme částečně, a nebo dokonce zcela, mimo mainstream.

ChemSex po česku (9/2016)

No, a konečně, můj třetí tip se bude týkat dokumentu o lidech, kteří sice přímo nesouvisí s BDSM komunitou, kteří se však namísto toho pro ideální sexuální zážitek potřebují sjet nějakou drogou:

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10520528904-queer/216562210900013-chemsex-po-cesku/

15:40 – působivá testovací linka na sexuálně přenosné choroby
17:50 „Lidi s problémama často trpěj nějakou vnitřní úzkostí, která má za následek stud a neschopnost jít do vztahů – na tohle perník pomáhá“
19:26 „Já jim klidně řeknu, že jsem HIV pozitivní. (…)“ – „A on říká: Já jsem taky pozitivní.“ – „Takže já: Platíš mi pivo!“

No, zlatý důtky… 🙁

Shibari Kinbaku (1/2016)

I další díly Queer magazínu ČT si určitě prostudujte. Z těch, co jsem shlédnul, za zmínku stojí například tento díl v pěkné režii Adély Špaljové.

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10520528904-queer/215562210900009-shibari-kinbaku/

Polyamorie, volba svobody (3/2016)

A nesmíme zapomenout ani na Froneminu koncepci vícepartnerských vztahů 🙂

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10520528904-queer/216562210900004-polyamorie-volba-svobody/

Dobrou noc, či chci říci hezký den! Vstávat a jde se do práce! Doufám, že kašel z nachlazení, se kterým stále vytrvale bojuji, mi alespoň zítra dovolí namísto psaní v noci klidně zamhouřit oka a prochurpnout se hlubokým spankem 🙂 spravedlivých při příležitosti 27. výročí vítězství pravdy a lásky v naší zemi. 🙂

Samozřejmě naprosto souhlasím s tím, že filmové řemeslo je uzpůsobeno k vyprávění pohádek, a jako takové se také používá. V oblasti filmového dokumentu by to zas až tak úplná pohádka být neměla, pokud tedy není cílem vytvořit úplně jiný žánr než právě dokument. Pravý dokumentarista (ať už využívá ke své práci jakýchkoliv prostředků, tedy např. prostředků filmových), by se měl snažit o objektivitu. Jinak by se takový dokument nedal ani označit jako dokument. Každé sdělení je z principu subjektivní, protože se do něj vždycky nějak promítne ten autor (= subjekt). Nejenom režisér, ale i kameraman(i), střihač a další profese, zanášejí do výsledku svůj úhel pohledu. Z hlediska přesnosti vyjádření autora stojí určitě výše kniha, protože je jednoautorská a autor svoji práci může řídit dokonale. Natočit jako jeden jediný člověk film a zvládnout ho dokonale po všech stránkách by vyžadovalo Leonarda da Vinci nebo Járu da Cimrmana. 🙂 I knihu si lze určitě „vycucat z palce“ a vytvořit naprostou blbost, na druhé straně jí lze vybrousit do určité kvality, asi nedosažitelné v jiných, na prostředky mnohem komplikovanějších žánrech. Jako existují mistři slova, existují jistě i mistři filmu, a občas se o nějakém filmu dá říci i to, že je umělecký (nebo prostě „mistrovský“). Pak bych nechtěl zpochybňovat jeho kulturní kvalitu ve srovnání třeba s knihou. Dobrý film je lepší než špatná kniha.

Tvoje reakce ale byla asi spíš o tom, že ne každý dokumentarista zná dobře objekt, který dokumentuje. Myslím, že to je obecný problém žurnalistiky. Novinář musí mít široký záběr, což se kříží s možností pochopit problém dokonale. Navíc, ten kdo se dívá na problém zvenku (stojí za kamerou), vidí věc vždy jinak než ti, co se točí na place. Je to stejné jako pohled prodavače v obchodě a zákazníka, který stojí před pultem, přičemž oba se nějakým způsobem zajímají o totéž zboží. Má tím být řečeno, že dokumenty o BDSM by měl dělat jen ten, kdo dobře ví, o čem je řeč? Zda mezi takové patří i autoři předkládaných dokumentů, lze stěží vědět. V každém případě asi nebudou úplní odborníci na všechna témata, o nichž točí…

(Tento příspěvek byl upraven po odpovědi v 16:14.)

Haf: K tomu bych já osobně řekl asi tolik. Připadá mi lepší, když se o určitých fenoménech mluví (ať už písmem, či třeba filmem) alespoň nějak (přičemž myslím, že tyhle dokumenty nejsou zase až tak neautentické), než kdyby se o nich mlčelo nebo se zprávy o nich otáčely do úplného protipólu nebo naprosto jiného smyslu. Netuším, co konkrétně tě v těhle „reportážích“ nejvýrazněji „točí“. 🙂 Znáš BDSM komunitu asi déle než já, a možná i její části, kde se já až tak nepohybuji. Kdybys takový dokument dělal sám, asi bys ho udělal jinak. Pro mě osobně fakt, že existují „alespoň“ takovéhle produkty, které může běžný divák shlédnout v televizi, je super počin. Vážně se neumím vžít do pocitů vanilky, která se druhou minutu nudí u tohoto magazínu. Když jsem před 6 lety poprvé shlédl film Nebe peklo (respektive zaslechl o jeho uvedení zmínku ve veřejnoprávním rozhlase), působilo to na mě jako blesk z čistého nebe. Ačkoliv myslím, že Čálkovo dílko stojí kvalitativně na vysokém úchyláckém levelu, řekl bych, že i pořad, o němž byla řeč zde, by mě zřejmě dokázal přitáhnout k většímu zájmu o věc. Na druhou stranu, skutečná vanilka – tedy člověk „BDSM zcela negativní“, by se pravděpodobně u Čálkova dokumentu začal možná nudit také… 🙂 Mě také nebaví koukat na všechny dokumenty o chytání Cejnů nebo o vylodění v Normandii. 🙂 Otázka je, co je to v daném případě „nuda“. Jestli to není trochu jako v tom Cimrmanovi:

„Jeřábek vypravuje, jak tam přišel, co všechno dívka neměla na sobě, jak se její poživačnost projevovala, vysvětluje, proč měla k posteli připevněný řetěz, co s ním musel dělat – no prostě: nuda, nuda, šeď, šeď…“ 🙂

(Divadlo Járy Cimrmana, ze hry Němý Bobeš, 1971)

Jak kdysi konstatovala jedna moje kamarádka, „jinými slovy prostě 50 odstínů šedi… “ 😀

Propaganda: Vysoce subjektivní dokument, bezvýhradně poplatný subjektu, pro který (a za jehož prostředky) je vytvořen.