iglite

Sommers: Tedy nevím, jestli je to chvála češtiny. Spíš mi to přijde jako svědectví o rozsahu alkoholismu. Každý jazyk má nejrozmanitější slovní zásobu pro to, co je pro jeho uživatele nejdůležitější 🙂

A abych nebyl off-topic, něco přidám:

husita ji má jak z praku
mineralog je na šutr
masochista je zmrskanej
slévač je nalitej
meteorolog má naváto
matematik to má spočítaný
kat je sťatej
zedník je zbořenej
zřízenec je zřízenej
rychtář je zrychtovanej
… a my ajťáci jsme z toho restartovaní 🙂

Ahoj,

s lepením nám milých materiálů jisté zkušenosti mám, zkusím je tedy shrnout. Předně je třeba si ujasnit termíny. Pojem „igelit“ správně znamená PVC, ale asi tak 99% lidí jím označuje polyetylén (PE). Polyetylén lepit nejde ničím (typicky se tepelně svařuje, viz běžné „igelitové pytlíky“). PVC se dá lepit velmi dobře, a to lepidly, která je částečně rozpouštějí (obsahují organické rozpouštědlo a plnivo, obvykle polyurethan). Taková lepidla na sobě musejí mít zřetelně napsané, že jsou vhodná na „měkčené PVC“ (ostatní lepidla na sobě mají typicky napsáno, že nejsou vhodná na lepení měkčeného PVC). Ohledně použití lepidla na latex pro lepení měkčeného PVC vím tolik, že jedním konkrétním (od Eurocatsuits) to nešlo (kamarád se neúspěšně pokoušel přilepit PVC k latexu). Nevylučuji, že nějaké lepidlo, které lepí jak PVC, tak latex, existuje, ale já ho neznám. Osvědčené lepidlo na měkčené PVC je např. Chemoprén transparent (pozor, chemoprénů je asi pět, ale funguje jen tenhle jeden).

Ohledně svařování – pro PVC nedoporučuji, pokud není k dispozici profesionální svářečka (ta funguje na principu vysokofrekvenčního elektrického pole, které prohřeje materiál do hloubky podobně, jako mikrovlnná trouba). Naivní přístup „přiložím k materiálu něco horkého“ nefunguje dobře, protože nejnižší teplota je právě tam, kde se to má spojit (na místě styku obou částí materiálu). Polyethylen jde takhle svařovat snáze, protože snáší vyšší teploty, PVC teplem degraduje, neboť se z něj uvolňují změkčovadla a stává se křehkým).

M.

Haf: to jsou všude jen kočičky, žabičky … nebyla by taky nějaká rybiška? 🙂

Počkal jsem nějakou dobu na reakce dalších osob, abych mohl reagovat přesněji a také s ohledem na názory ostatních. Už je na čase, abych se k věci vyjádřil. Jde o obdobu debaty, která proběhla před rokem před Řevnickým srazem v diskusi na minulém webu. Měl jsem za to, že téma je uzavřené, ale bohužel tomu tak není. Následující text píšu v první osobě, ale o věci máme se Sommers tolik nadiskutováno, že pravděpodobně vyjadřuji i její názor, pokud náhodou ne, nechť se ozve.

Předesílám, že cílem mé nevraživosti nejsou kuřáci jako osoby, ty ohleduplné respektuji a dobře vím, že to pro ně je starost navíc. Každý člověk může mít nějaké zájmy, které druhým nemusí být po chuti, i mezi mámi se najde spousta různých zaměření a lidé nemusí nutně chápat či prožívat zaměření druhých. To je všechno v pořádku.

Problém s kouřením spočívá v tom, že ovlivňuje okolí, pokud se opravdu důsledně a opatrně problémům nepředchází. Je to něco podobného, jako by náruživý přiznivec bičování přestal brát ohled na okolí a rozmachy jeho biče by začaly zasahovat nezúčastněné. To by asi málokdo prohlásil za správné, včetně případného upozornění „když vám to vadí, tak jděte dál, já se tady rozmachuju bičem a na srazu máme svobodu“.

Samozřejmě jde o společensko politickou otázku, což znamená, že správnou odpověď nelze „vypočítat a nezvratně dokázat“, ale záleží na názorech lidí na to, jakou společnost kolem sebe chtějí mít. Faktem je, že většina lidí nekouří, což tak trochu naznačuje, jakým směrem se „správné“ řešení musí ubírat a která strana se bude více přizpůsobovat. Proč to tak nefunguje jinde je na delší debatu, která je mimo rámec této diskuse.

Nebudu se divit, když se mnou náruživí kuřáci nebudou souhlasit, ale domnívám se, že kouření patří do podobné oblasti jako vyměšování, tedy jde o tělesnou potřebu, která vytváří zapáchající produkty. Rozdíl je v tom, že s vyměšováním lidé jdou do ústraní a tak nějak je nenapadne to dělat u stolu, kde sedí další lidé. Z mně ne zcela pochopitelného důvodu se u kouření chovají jinak, ačkoliv podstata věci je ještě horší – nejen, že to smrdí, ale ještě to prokazatelně škodí zdraví lidí okolo. Pro stále nepřesvědčené mám mám bonusovou řečnickou otázku – proč nepořádáme srazy nedaleko kupy hnoje?

Někteří jdou tak daleko, že se ani nezeptají ostatních, zda mohou, ale očekávají, že se ostatní budou aktivně bránit, když jim to nevyhovuje. To je agresivita a arogance jak z učebnice. Slušný člověk se zeptá, než začne dělat něco kontroverzního, jen hulvát začne bez optání a čeká, zda ostatní „mají koule“ na to, aby ho usměrnili. Řeči o pokrytectví jsou zde poněkud nemístné – je vcelku jasné, že slovní upozornění způsobí pouze ošklivou hádku, a na usměrnění typu „chňapnout za flígr a proplesknout“ opravdu nemá náturu (či fyzický fond) každý. Výsledkem je to, co vidíme na každém kroku: 25% menšina si usurpuje právo znečišťovat vzduch většině a málokde se s tím něco dělá. My s tím něco děláme a dělat nepřestaneme.

Dalším problémem je ona „separace“ lidí, už to popsala Sommers, takže se budu trochu opakovat. Existují akce či místa, kde pro kuřáky je vyhrazena např. samostatná místnost. Výsledkem je to, že se lidé v objektu rozdělí v poměru řekněme 40%:60% a v průběhu celé akce se ty dvě skupiny prakticky nepotkají (např. Ateliér na Smíchově, kdo pamatuje, ví o čem mluvím). Domnívám se, že toto není správné řešení a v rámci svého vlivu na akcích dělám a budu dělat vše pro to, aby k tomuto trvalému dělení společnosti nedocházelo. Místo pro kouření, stejně jako místo pro vyměšování, má umožnit provedení potřeby, ale tím to končí. Pokud s tím má někdo závažný problém, pak je na místě, aby zvážil svoji účast na srazech, které pořádáme, protože tato věc se nezmění – nejde o nedopatření, ale o zásadní názor, ze kterého neslevíme ani trochu.

Na srazech, které pořádáme v chladnějších obdobích roku (což je kromě Vábení a letního velkého srazu všechno) s tím žádný problém není – prostě se chodí kouřit ven. To co chceme (a ano, chcete-li to slyšet, pak to nařizujeme), je stejný způsob i na dvou letních srazech. Tedy chodit kouřit dostatečně daleko od srazové společnosti a nevytvářet tam „odloučené středisko srazové zábavy“. Aby to bylo zcela jasné – odloučených středisek zábavy nechť si srazující vytvářejí kolik chtějí, ale na žádném se nebude kouřit.

Závěrem ohledně „svobody“ na srazu – snažíme se v rámci možností dělat srazy zcela „volné“, tedy nesešněrované přesnými plány časů a aktivit. Na druhou stranu je snad jasné, že není možné nechat 50 lidí bez jakékoliv organizace a pravidel, to by se ze svobody rychle stal zmatek a anarchie. Některá pravidla znají lidé „ze scény“ dostatečně a netřeba je stále připomínat (aktivity jen se souhlasem protistrany, nemíchat se do probíhající akce jiných lidí, apod.), některá pravidla přidáváme v rámci zachování rámce srazů jak je chceme mít – např. bez explicitní nahoty, bez kouření, apod. Další potenciálně kontroverzní aktivitou je například večerní tanec s hlučnou hudbou, zatím je politika „dělat to“, ale osobně o tom zcela přesvědčen nejsem, tance se účastní relativně málo lidí a hluk ve společenské místnosti neumožňuje komunikaci dalších potenciálních zájemců.

Toto a podobné věci jsou na ramenou organizátorů, protože o nich je nutno rozhodnout a případné rozhodnutí ovlivní všechny. V některých oblastech to je „buď a nebo“, prostě nejde dělat oboje, ale je třeba vybrat jedno nebo druhé. Zpětné vazbě nasloucháme a snažíme se ji zahrnout. Ale co připustit opravdu nelze, aby si kdokoliv stanovoval pravidla sám a ignoroval či napadal pravidla stanovená organizátory. My pravidla stanovujeme a neseme rizika spojená s tím, že se lidem nebudou líbit. Nehodláme nést rizika spojená s rozhodnutím někoho jiného bez konzultace s námi. Mýlit se samozřejmě můžeme a bude dobře, když to pak „schytáme“. Důrazně odmítáme „schytávat“ následky rozhodování jiných osob. Doufám, že to je napsáno dost jasné a netřeba to více rozebírat.

• This reply was modified 8 roků, 5 měsíců zpět by  iglite.